Na čtvrtém monumentu sezony, který tradičně uzavírá cyklistické jaro, si Pogačar po úspěších v letech 2021 a 2024 připsal vítězný hattrick.
V teprve šestadvaceti letech šlo pro něj o pětadevadesáté profesionální prvenství, sedmé v této sezoně (ze 14 závodních dní!) a deváté v součtu pěti nejslavnějších klasik.
Tím se vyrovnal legendám Irovi Seanu Kellymu a Italům Faustu Coppimu a Costanteovi Girardengovi. Více triumfů na nich mají už pouze Belgičané Roger de Vlaeminck (11) a Eddy Merckx (19).
Nedostižný, tak ještě před pár lety Kanibalům rekord vypadal. Ale nyní?
Vždyť hvězda stáje UAE Emirates na Healyho dotaz o konci kariéry se smíchem odvětila: „Smlouvu mám do roku 2030, takže to bude možná ten rok.“ Byť je samozřejmě dost možné, že odejde ještě daleko později.
Tehdy se možná naplní slova Bradleyho Wigginse, která pronesl, když minulý týden jako ambasador červnového závodu L’Etape zavítal do Prahy: „Zatím jím není, ale je na cestě, abychom si řekli: Tohle byl ten nejlepší cyklista, co kdy žil!“
V sedle s vítězem Tour. Wiggins překonává démony i krach, kolo už ho zase těší![]() |
Podobně o Pogačarovi hovoří i jiní experti a i jeho souputníci v pelotonu vykládají, že pokud závod obsahuje aspoň pár kopců, jezdí pouze o druhá místa.
Na Lutychu to přesně tak vypadalo. Do cíle zbývalo necelých 35 kilometrů když se Pogačar během stoupání Cote de la Redoute všem vzdálil. Ani se nezvedl ze sedla, prostě jen přišlápl, na vrcholku měl deset sekund k dobru a upaloval pro vítězství.
„Přitom plán takový nebyl,“ popisoval. „Ale před kopcem se jelo tak tvrdé tempo, že jsem si všiml, že spousta týmů už nemá ve skupině moc jezdců. Tak jsem si řekl: Dobře, otestuju nohy a uvidím, jestli nevytvořím mezeru. Pak se rozhodnu, jestli pojedu dál, nebo ne.“
A když se na vrcholku ohlédl, měl jasno.
Za ním se sice postupně vytvořila čtyřčlenná skupinka pronásledovatelů ve složení Healy z EF, Julian Alaphilippe z Tudoru, Tom Pidcock z Q36.5 a Giulio Ciccone z Treku, jeho náskok ovšem dál rostl.
Do cíle dorazil i s vypuštěným závěrem o 1:03 minuty před druhým Cicconem a třetím Healym. V cíli ukázal k nebi jako poctu matce své přítelkyně Uršky Žigartové, která právě v dubnu před třemi roky zesnula. Na její počest na zádech dresu vezl i nápis: Pro tebe, Darjo.
„Fantastické jaro, všechno vyšlo,“ rozplýval se.
Jet s ním? Zničíte si nohy
I třetí Healy křepčil: „První pódium na monumentu, jsem superšťastný a rád, že můžu celému týmu oplatit podporu!“
Že by skončil ještě o dvě místa výš, na to neměl pomyšlení. „V minulých závodech jsme už tolikrát viděli, že Tadejovy útoky jsou jako jaderná bomba. Prostě si myslím, že když ho bude kdokoliv následovat, spálí se,“ měl jasno.
Kdepak, žádná zbabělost v tom není. Výkonnostní čísla jsou zkrátka neúprosná. Ve stoupání, v němž odpor vzduchu nehraje takovou roli, se rozhoduje muž proti muži, čistě na výkonnost. A ta Pogačarova je zkrátka na tak jedinečné úrovni, že co jsou pro jiného watty na hraně naprostého maxima, on ještě dokáže několik procent přidat.
Loni se ho na několika závodech pokoušel při nástupu zachytit Matteo Jorgenson z Visma-Lease a Bike.
Na zářijovém Grand Prix Montréal se Slovince sice chvíli držel, jenže…
„Totálně jsem si zničil nohy,“ povzdechl si a po chvíli si vystoupil. Pogačar nakonec po třiadvacetikilometrovém sólu vyhrál, Američan byl dvanáctý, když už neměl dostatek sil na spurt ve větší skupině.
Další dlouhé sólo Pogačara. Stačil jeden nástup a na Lutychu má vítězný hattrick![]() |
Stejná situace se opakovala ani ne o měsíc později na Giro dell’Emilia. Pogačar se chtěl vytáhnout v novém duhovém trikotu mistra světa, 37 kilometrů před páskou zabral, Jorgenson za ním. A...
„Dostal se za svůj limit, do finiše se z toho nedokázal vzpamatovat,“ řekl sportovní ředitel Vismy Marc Reef. Slovinec tehdy zvítězil skoro o dvě minuty před Pidcockem, Jorgenson byl sedmnáctý.
Loni na italském Giru se zase o hrdinský čin pokoušel Ben O’Connor z AG2R ve druhé etapě na Oropu. Stačilo jen pár desítek metrů a pokus svézt ho tak vyčerpal, že finišoval až třináctý, s více než minutovým mankem na Pogačara a více než půlminutovým na své soky v celkové klasifikaci v čele s Geraintem Thomasem z Ineosu či Danielem Felípem Martínezem z Bory, kteří Pogačara nechali jet.
„Když letíte moc blízko ke slunci, spálíte se,“ vynadal si Australan. „Šlo o hrdinský tah, to ano. Chtěl jsem to zkusit a držet se Tadeje. Jenže to byla zároveň ode mě asi ta nejhloupější věc v závodě.“
V současnosti je jen pár těch, kteří by se za fenoména UAE Emirates mohli v kopcích zaháknout na delší dobu. Jonas Vingegaard? Na Tour to dokazuje. Jenže Dán z Vismy klasiky zpravidla vynechává a svou pozornost upíná hlavně na francouzskou Grand Tour.
Remco Evenepoel? Právě on měl být mužem, který na Lutychu Pogačara vyzve. V prosinci měl sice vážný pád, po němž dokonce zvažoval konec kariéry. Když se ovšem před necelými dvěma týdny vrátil do akce, hned se blýskl triumfem na Brabantském šípu.
Pětadvacetiletý lídr týmu Soudal Quick-Step v neděli už však před Redoute scházel v popředí čelní skupiny.
„Závod jako tento nelže. Když na to máte nohy, jste vepředu, když ne, nejste,“ líčil poté, co do cíle dojel až jako 59. s mankem 3:11 minut na Pogačara. „Tentokrát jsem nebyl ve své nejlepší formě. Ale zklamaný nejsem, nemůžu čekat zázraky.“
Jiná než zázračná forma na Pogačara stačit nemůže.